Rubrika Dětství a škola

Hračky, školní lavice, prázdniny a dětské zážitky, které spojují generace.

Miliony plastových zvířat putovaly za devizy rovnou do západních zemí. Zatímco cizinci je kupovali běžně, českoslovenští rodiče museli buvola potupně shánět pod pultem

Červený nafukovací sedací buvol z měkčeného PVC navržený designérkou Libuší Niklovou pro národní podnik Fatra Napajedla.

Červený nafukovací buvol, na kterém mohly děti bez obav skákat v obývacím pokoji, a černý harmonikový kocour s ohebným tělem z vrapované trubky patřily k největším pokladům československého dětství. Geniální designérka Libuše Niklová z národního podniku Fatra Napajedla dokázala proměnit průmyslové plasty v hračky, které se zapsaly do paměti milionů rodin a nakonec pronikly až do stálé sbírky newyorského muzea moderního umění MoMA.

V penálu ležela roky, ale to nejlepší bylo skryté v horním mačkátku. Tento drobný ocelový mechanismus zachránil generace žáků

Detailní pohled na mechanickou tužku Koh-i-noor Versatil položenou na světlém podkladu

Dřevěné tužky se v ořezávátku rychle měnily v nepoužitelné špačky, padací tužka Versatilka z českobudějovického Koh-i-nooru však vydržela celá desetiletí. Se svým celokovovým tělem, spolehlivou kleštinou a geniálním ořezávátkem skrytým v mačkátku se stala nejoblíbenější pomůckou československých školáků i konstruktérů.

Osm centimetrů a otočná zápěstí. Jak se zedník Igráček stal fenoménem dětských pokojů

Plastová retro figurka Igráček v podobě stavaře s helmou, lopatou a kbelíkem na podložce.

Když v roce 1976 sjela z výrobní linky v Mnichovicích u Prahy první plastová figurka s lopatou a kbelíkem, málokdo tušil, že se zrodila nejpopulárnější hračka několika generací. Osmicentimetrový panáček zedníka z výrobního družstva IGRA odstartoval éru desítek profesí, které zaplnily československé dětské pokoje. Zatímco západní děti sbíraly rytíře a indiány, v Československu se stavělo, vařilo a řídila doprava za dvanáct korun z kapesného.

Proč se ve škole dlouho psalo plnicím perem a jak doopravdy fungoval zmizík

Ruka píšící klasickým plnicím perem s kovovým hrotem do linkovaného sešitu modrým inkoustem.

Plnicí pero bylo po celá desetiletí symbolem školního psaní. V šedesátých letech bylo povinné až do 3. třídy kvůli rozvoji grafomotoriky, zatímco kuličková pera do prvních ročníků nesměla. Drobné chyby v sešitech zachraňoval oboustranný zmizík, který fungoval na principu chemické redukce typických mazatelných modrých inkoustů a vyžadoval speciální přepisovač.